Po stopách extraligových výjezdů s Lukášem Hanušem
Působení hráče v hokejbalové extralize obnáší nejen zápasy a tréninky, ale také cestování. Všechny cesty, které plzeňský A-tým absolvuje, jsme zmapovali. Zjistili jsme vzdálenosti všech jedenácti soupeřů od Hokejbalové haly v Plzni přímo k jejich hřišti a vypočítali ujeté kilometry a čas strávený na silnicích. Společně s Lukášem Hanušem jsme nahlédli i do zákulisí výjezdů.
Ačkoliv si to fanoušek ani nemusí uvědomit, právě výjezdy za soupeři tvoří podstatnou část času, který hráč naší nejvyšší hokejbalové soutěže tomuto sportu obětuje. Každý tým v základní části zamíří jedenáctkrát na venkovní duel, přičemž najezdí spoustu kilometrů. Obzvlášť Plzeň, jakožto druhý nejzápadnější celek v extralize mužů. „Nejraději bych hrál všechny zápasy u nás v hale, takže kam jezdím nejraději, říct nedokážu,“ hlásí Lukáš Hanuš. Přesto plzeňský obránce dodává, že možná trochu paradoxně nejraději cestuje na venkovní dvojzápas, kde se zůstává přes noc a může s kluky strávit více času společně.
Co se dopravních prostředků týče, volí Plzeňané různě. „Záleží na vzdálenosti soupeře. Ty nejbližší zápasy se nejčastěji jezdí auty. Většina delších zápasů autobusem, výjimečně využijeme i vlak, informuje nejproduktivnější obránce mečounů v anulované sezóně. Stejně tak jako čím se pojede, je důležité vědět kdy. „Vždy je naplánovaný odjezd na určitý čas. Předtím se sejdeme v šatně, abychom si sbalili věci v případě, že jedeme autobusem nebo auty. Pokud jedeme vlakem, tak je sraz rovnou na nádraží,“ seznamuje Hanuš s programem hráčů těsně před zahájením cesty.
Počítat se musí také s případnými komplikacemi na silnicích, aby se na místo dorazilo včas, a proto je potřeba se k soupeři vydávat s dostatečným předstihem. „Samozřejmě vždy záleží, jak daleko hrajeme, ale vždy se snažíme, abychom na místo dorazili přibližně hodinu a půl před zápasem,“ říká třiadvacetiletý Hanuš. Nejlépe se to dá odhadnou k nejbližšímu soupeři a tím jsou Dobřany. K Pebal aréně to mají mečouni pouze 20 km, autem by tam měli být za 25 minut.
K dalším týmům se už musí vydat za hranice Plzeňského kraje. Hned třikrát se podívají do našeho hlavního města. Nejblíže leží hřiště Kert Parku v pražských Lužinách, kam nejrychlejší cesta trvá hodinu. Kousek dál se nachází Kovo, jenž má svůj domov na Palmovce. Nejvzdálenější pražský celek od Plzeňské haly je Hostivař, letošní nováček v extralize mužů. Ve středních Čechách najdeme na extraligové mapě i Kladno. K tamější Městské hokejbalové aréně, která stojí v blízkosti zimního stadionu, ujedou Plzeňští pouze o kilometr dál než k hřišti Kova.
K bližším soupeřům patří ještě Most a Ústí nad Labem. Do obou měst se Západočeši dopravují mimo dálnici, do prvně jmenovaného 100 km, druhé je o 48 km vzdálenější. K dalším týmům už jedou plzeňští hráči přes 200 km. Výjezd do Hradce Králové (214 km) a Pardubic (218 km) trvá něco málo přes dvě a půl hodiny. Tři a půl hodiny zabere cesta do 274 km dalekého Letohradu. Nejdál vyjíždějí do Karviné, kam je upřednostňován vlak. Pokud se však jezdí na dvojzápas, nasedají hokejbalisté Plzně do autobusu. Nejrychlejší silniční vzdálenost od západočeské metropole měří 486 kilometrů. Jedná se o druhou nejdelší cestu mezi dvěma extraligovými městy. Vůbec nejdelší trasa je jen o pět kilometrů delší, a to Dobřany-Karviná.
Podtrženo, sečteno. Pokud by byly silnice bez komplikací, ujetí vzdálenosti od plzeňské haly k soupeřům a zpět by celkem trvalo skoro dva dny, přesně 46 hodin a 40 minut, na tachometru by se zaznamenalo 3 736 km. Jak mečouni tráví tento čas? „Každý po svém, někdo si pustí nějakou muziku, jiní si zas prostě jen povídají. Já se občas snažil učit něco do školy, ale z toho vždy rychle sešlo (smích), takže poté nejčastěji hrajeme s kluky karty,“ prozrazuje nejlepší střelec Plzeňanů loňského ročníku v přesilových hrách. Na cestách si hokejbalisté užijí i hodně zábavy, na což později rádi vzpomínají. „Historek z cest je nespočet, už od dorosteneckých kategorií. I když to vypadá, že jsou některé zapomenuty, tak se vždy najde někdo, kdo si nějakou vybaví a vždy se jim společně zasmějeme,“ sděluje obránce s číslem 15.
Infografika: Tomáš Majer
