Juráčka překvapili talentovaní mladíci i podzimní neporazitelnost
Před sezónou se vrátil do Plzně a v dresu s mečounem na prsou opět válí. Marián Juráček je jednou z nejvýraznějších postav současné jízdy Škodovky nejvyšší soutěží. Sám si nejvíce cenní neporazitelnosti týmu, vlastního zdraví a faktu, že se do extraligového týmu zapracovávají mladí odchovanci.
Určitě jsem mile překvapený. I když jsem znal půlku mančaftu a měl jsem od Michala Edla reference, že mladí kluci jsou hodně dobří, nečekal jsem, že můžeme být po podzimu stále bez prohry. Věřil jsem, že budeme hrát nahoře, ale určitě ne prvnímu místu. A ta neporazitelnost je hodně cenná, protože minimálně první čtyři týmy jsou skoro na stejné úrovni a dá se říct, že každý může porazit každého.
Návratu tedy určitě nelitujete. Co vůbec bylo příčinou toho, že jste se po letech znovu objevil v plzeňském dresu?
V Plzni stále bydlím, jsem tu doma. A když se povedlo postavit novou halu, neváhal jsem. Už mám tělo dost opotřebované, hlavně kolena a další klouby, a beton mi nedělal vůbec dobře. V Mostě jsme sice taky měli halu, ale povrch byl tvrdý.
Z Mostu jste přinesl zajímavou zkušenost. Po loňském podzimu bylo Pento s výrazným náskokem první, přesto nakonec bralo jen bronz...
To je pravda, klukům stále připomínám, co se loni v Mostu stalo. Nesmíme vůbec polevit, protože mohou přijít zranění nebo pár nezvládnutých situací a jsme v úplně jiné pozici. Musíme jít od zápasu k zápasu a vždy k tomu přistupovat maximálně zodpovědně.
Ta loňská sezóna pro vás byla smolná i z osobního pohledu. Jak byste ji v krátkosti shrnul?
Měl jsem zraněné koleno a to mne vyřadilo na dlouhou dobu ze hry. Odehrál jsem snad jen tři zápasy v základní části a to ještě úplně bez tréninku. Pak několik utkání v play-off a byl konec. Hodně mi chybělo herní vytížení a o to víc jsem se těšil na další sezónu.
Ještě před jejím začátkem jste se stejně jako zbytek hokejbalové veřejnosti dozvěděl o konci působení Habešovny. Mrzí vás, že tak úspěšný tým zmizel z hokejbalové mapy?
Je mi to líto hlavně kvůli klukům, kteří za Habešovnu hráli a nenašli si místo v jiném extraligovém týmu. Odehrál jsem tam tři sezóny a vždy jsem byl úplně spokojený, pokaždé jsme měli dobrou partu.
Dobrá parta je určitě i v Plzni, jsou výsledky a daří se i vám individuálně...
Moje výkony musí posoudit spíš trenér. Já jsem hlavně rád, že nemám bolesti v koleně, protože jsem si v kariéře už několikrát vyzkoušel, že hrát s jakýmkoliv zraněním nohy je prakticky nemožné. To se ukázalo i v zápase s Opavou, kdy jsem zkoušel hrát s poraněným stehenním svalem a nešlo to.
Zranění vás připravilo i o šanci bojovat o účast na mistrovství světa. Budete bojovat o místo v sestavě pro šampionát, který se bude hrát za dva roky na Slovensku?
Na stejnou otázku jsem odpovídal v září v Mladé Frontě a teď řeknu to samé. Když budu zdravý, určitě se chci o místo v sestavě porvat. Pozvánka do reprezentace se neodmítá, ale v první řadě musím být zdravý, hrát dobře a být pozvaný.
Šampionát se bude hrát v Bratislavě. Bude pro vás o to prestižnější?
Už mám asi čtyři roky české občanství a považuji se spíše za Čechoslováka, i když jsem se na Slovensku narodil. Ani jsem nikdy neuvažoval o slovenské reprezentaci, na mistrovství jsem hrál v českých barvách.
Jaká je vaše úloha v týmu, dostal jste za úkol jako zkušený hráč zaškolovat mladší?
Přesně tak. V obraně hraji s mladým spoluhráčem a snažím se mu co nejvíc vysvětlit a ukázat. I když jsem hodně impulsivní a možná vždy neřeknu všechno úplně ideálně. To by musel říct Michal, kolik se toho ode mne naučí.
Hrajete sice ve třetí obranné dvojici, ale nemůžete si stěžovat na nedostatečné herní vytížení…
S trenérem jsme domluveni, že budu chodit na přesilovky a oslabení. A v play-off přijdou chvíle, kdy mne asi bude vytěžovat ještě více.
Ani v osmatřiceti letech při takovém zatížení vůbec nezaostáváte za téměř o generaci mladšími spoluhráči. V čem je to kouzlo?
Máme za sebou výbornou přípravu s trenérem Kurfürstem, který si zakládá na fyzické kondici. Léto bylo dost náročné a nemyslím si, že by zima byla odlišná. Mám už hodně odehráno a někdy je důležitější umět se k situaci postavit, než někam rychle běžet.
Jak těžké je namotivovat se na další náročnou přípravu na suchu. Když jste s hokejbalem začínal, určitě se tolik nedřelo a šlo hlavně o šikovnost...
To je pravda, ale nad tím já nepřemýšlím. Vím o hráčích, kteří už necítili motivaci dál hrát nebo hrají jen v nižších soutěžích, ale já chci hokejbal hrát dál na extraligové úrovni a musím pro to něco udělat. Máme našlápnuto k výbornému výsledku a nesmíme ani v přípravě nic podcenit.
Navíc je v obraně nebývalá konkurence a nikdo si nemůže být svým místem jistý...
Nikde, kde jsem hrál, jsem nezažil, aby bylo tolik kvalitních obránců. Je to zajímavá situace. Jsme tu tři zkušení hráči a na druhé straně dva mladí kluci, kteří hrají svoji první sezónu v extralize. Klobouk dolů před tím, jak oni to zvládají, protože se zapracovali úplně úžasně. Když si vzpomenu, co jsem v jejich letech předváděl já, jsou na tom daleko lépe.
Právě silná obrana zatím táhne mužstvo za tolika vítězstvími. Je to jen zásluhou beků nebo to plyne ze hry celého týmu?
Máme dva kvalitní brankáře, k tomu výborné beky a navíc pracují dobře dozadu i útočníci. Bránit musí celý tým, ať se to někomu líbí nebo ne. Já jsem na to hodně háklivý a dám klukům najevo, když se mi nelíbí, že vypustí nějaký souboj nebo nám obráncům nepomohou.
Pokud nebudete muset zvyšovat hlas a vše bude klapat na sto procent, kam až může tým v této sezóně dojít?
Nemůžeme si dávat jiný cíl než titul, to by byl alibismus. Každopádně se musíme dostat do finále a tam znovu být o kousek lepší než soupeř.
